,,Vážně tu nechceš zůstat? Vždyť jsi tu byla tak šťastná." ptá se mě ještě maminka. Z mých ubrečených očí a taky zakývání hlavou, pozná, že tohle je opravdu to, co si teď nejvíc přeju: odjed odsud. Hlavním důvodem přestěhováním sem nebylo, že mí rodiče tady dostali práci, to jen určilo kam se přestěhujeme, ale hlavně, protože chtěla odjed někde, kde se budu cítil líp. Moji rodiče mě mají moc rádi a udělali by pro mě první poslední. Stěhovali jsme se po mý 1. třídě taky po 5. třídě a pak po 9. třídě, nedodělala jsem asi ročník a stěhujeme se zase. Mamka vím, že to tak pro mě bude lepší, stěhujeme se do Ameriky, ano, tak daleko. Nechci tu už být. Nezapadla jsem, možná bych se měla smířit s tím, že nezapadnu nikde. Slzy se mi kutálí po tváři. Mám v uších sluchátka a poslouchám písničku "The Fear" od Lily Allen.
A uvědomuju si všechno, co mi tohle město dalo. Mamka ještě zařizuje poslední věci, dům tady necháme celý, protože stěhovat se s věcmi přes celý oceán, to není moc dobré. A tak si sebou bereme jen všechno svoje oblečení a věci, které budeme potřebovat v Americe. Kupujeme si byt, který je už celý zařízený a tak náš nábytek nebudeme potřebovat. Vzpomínám na celé prázdniny, na Filipa, na Anis, na lidi z party, na Ondru, na všechno, na školu, na všechny zážitky. Opravdu chci všechno hodit za hlavu? Ano, jsem rozhodnutá. Mamka se na mě naposledy podívá přes sedačku dozadu jestli je to mé poslední slovo, já kývnu a taťka nastartuje auto. Odjíždíme z města a já se naposledy podívám na to krásné město, které mi uvízlo v srdíčku a já ho teď pouštím ven. Ať si jde zase pro někoho jiného. Lidem v mém okolí jsem vstoupila do života a zase odešla, možná se nad tím pozastaví a za chvíli na mě stejně zapomenou. Můj život v České republice končí. A já mám znovu čistý bílý list papíru. Jak ho popíšu?
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ




































