,,No, dobře, vy dvě hrdličky, to už stačí ne?" přeruší nás Anis, kterou už asi nebavilo čekat za dveřmi, jsem ji vděčná aspoň za ten čas, který nám nechala. Odtrhneme se s Filipem od sebe a začneme se smát. Chvíli se ještě jen tak objímáme, pak vstaneme a věnujeme se Anis. ,,Nechcete někam zajít? Myslím jak ve čtyřko. Stejně pro mě za chvíli přijde Kryštof." navrhne moje šťastná kamarádka a i když je už docela pozdě, neodmítám. Rozhodneme, že zajdeme do čokoládovny. Zazvonil zvonek a my seběhli, už nachystaní, dolů. U dveří stál Kryštof a mohlo se jít. Jelikož už byla tma, chtěla jsem si na sebe dá něco večerního. Dala jsem si černou sukni s červeným šifónem, červený korzet, černé balerínky a do vlasů, jako vždy, korunku.
Na to jen menší mikinku, kdyby mi byla zima. Kabelku jsme si nebrala. Mobil a peněženku jsem si dala do kabelky k Anis a nic víc není třeba. Šli jsme večerními tichými uličkami, kde sem tam blikalo nějaké pouliční světlo. Připadalo mi to trochu strašidelné, však najednou jsem ucítila cizí ruku, která chtěla chytit tu mojí. Došlo mi, že je to Filipova ruka, a tak jsem své prsty propletla s jeho. Přišlo mi to normální. I když spolu nechodíme, jen jsme se líbali na zemi u mě v pokoji, ale líbí se mi to tak proč ne? Po cestě si povídáme všichni společně, smějeme se, po chvíli se oddělíme a s Filipem jdeme asi 2 metry za Anis s Kryštofem. Povídáme si o životě a taky o těch třech měsících, které jsme spolu prožili. Na tenhle den opravdu nikdy nezapomenu. Nechci teď přemýšlet nad tím, co bude nebo bylo. Chci myslet na přítomnost. Vedu se za ruku s Filipem, s klukem, kterého miluju a on mě. Co víc si můžu přát?!
Ten necelý týden uběhne jako voda a já už si to šinu po známé trase na autobus. Z dálky vidím Filipa, který stojí už na zastávce a debatuje s Anis, kterou objímá Kryštof. ,,Ahoj." pozdravím všechny a Filipovi vlepím pusu. Ten přestane debatovat s Anis a už se věnuje jenom mě. Nastoupíme do autobusu, a sedneme si dozadu jako vždy. Opřu se o Filipa a cestou si jen povídáme. Ve škole den jako každý jiný. Po škole zase na oběd. Po obědě zase na bus a fíííí domů. Na dnešek máme s Filipem domluvené, že zajdeme do kina na nějaký romantický film. Sice je docela brzo, ale začínám se chystat. Vysprchuju se, umyju si vlasy, vyfenuju je, vyžehlím, obleču se, jsem už hotová a ani mi to nepřijde, ale to vše mi zabralo dvě hodiny. Najím se a zazvoní zvonek. Přesně jsem to stihla. ,,Ahojki zlatíčko." pozdravím Filipa, který mi místo pozdravu vlepí polibek. Usměju se, beru si věci a už jdeme. ,,Chtěl bych s tebou potom ještě něco probrat." řekne mi najednou Filip a já souhlasím. Dále si povídáme o všem možném a cesta nám rychle uběhne. Film je moc pěkný, ale smutný. Autor v něm chtěl popsat život jedné prosté dívky, která se zamilovala do syna knížete. Později se i on zamiluje do ní, když jí uvidí přesazovat květiny v knížecké zahradě, kde ona pracuje. Tajně se spolu scházejí a vyznávají si lásku, však jejich rozdílné postavení jim jejich lásku nepřeje. Chlapec se musí oženit s dcerou knížete, s kterým je jeho otec velký přítel. Dívka se rozhodne, že nastoupí do kláštera. Příběh končí smutně a mám z toho blbý pocit. Ten film byl tak plný lásky, ale proč končí tak špatně? Přemýšlím nad tím ještě, když vycházíme ze sálu. ,,Ten film byl zvláštní viď?" vytrhne mě z přemýšlení Filip. ,,Jo, byl. Měli se tak rádi a osud jim nepřál." ,,Tak se tím netrap, nám osud přeje." povzbudí mě a věnuje mi úsměv, ten mu oplatím a odcházíme z budovy. ,,Počkej tady chvíli, ok?" řekne mi najednou Filip, když stojíme u kašny. ,,Jo jasně." nečekám dlouho, za chvíli je zpět a v ruce drží velkou kytici. Je plná černých, bílých a červených růží. Možná vám to připadá jako smuteční kytice, ale já tyhle barvy miluju. ,,Za co jsem si to zasloužila?" s překvapením konstatuju. ,,Půjdeš se mnou na školní ples?" řekne s trochou očekávání můj skvělý přítel. ,,Ale ovšem." řeknu radostně a už se jen objímáme.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
Ten necelý týden uběhne jako voda a já už si to šinu po známé trase na autobus. Z dálky vidím Filipa, který stojí už na zastávce a debatuje s Anis, kterou objímá Kryštof. ,,Ahoj." pozdravím všechny a Filipovi vlepím pusu. Ten přestane debatovat s Anis a už se věnuje jenom mě. Nastoupíme do autobusu, a sedneme si dozadu jako vždy. Opřu se o Filipa a cestou si jen povídáme. Ve škole den jako každý jiný. Po škole zase na oběd. Po obědě zase na bus a fíííí domů. Na dnešek máme s Filipem domluvené, že zajdeme do kina na nějaký romantický film. Sice je docela brzo, ale začínám se chystat. Vysprchuju se, umyju si vlasy, vyfenuju je, vyžehlím, obleču se, jsem už hotová a ani mi to nepřijde, ale to vše mi zabralo dvě hodiny. Najím se a zazvoní zvonek. Přesně jsem to stihla. ,,Ahojki zlatíčko." pozdravím Filipa, který mi místo pozdravu vlepí polibek. Usměju se, beru si věci a už jdeme. ,,Chtěl bych s tebou potom ještě něco probrat." řekne mi najednou Filip a já souhlasím. Dále si povídáme o všem možném a cesta nám rychle uběhne. Film je moc pěkný, ale smutný. Autor v něm chtěl popsat život jedné prosté dívky, která se zamilovala do syna knížete. Později se i on zamiluje do ní, když jí uvidí přesazovat květiny v knížecké zahradě, kde ona pracuje. Tajně se spolu scházejí a vyznávají si lásku, však jejich rozdílné postavení jim jejich lásku nepřeje. Chlapec se musí oženit s dcerou knížete, s kterým je jeho otec velký přítel. Dívka se rozhodne, že nastoupí do kláštera. Příběh končí smutně a mám z toho blbý pocit. Ten film byl tak plný lásky, ale proč končí tak špatně? Přemýšlím nad tím ještě, když vycházíme ze sálu. ,,Ten film byl zvláštní viď?" vytrhne mě z přemýšlení Filip. ,,Jo, byl. Měli se tak rádi a osud jim nepřál." ,,Tak se tím netrap, nám osud přeje." povzbudí mě a věnuje mi úsměv, ten mu oplatím a odcházíme z budovy. ,,Počkej tady chvíli, ok?" řekne mi najednou Filip, když stojíme u kašny. ,,Jo jasně." nečekám dlouho, za chvíli je zpět a v ruce drží velkou kytici. Je plná černých, bílých a červených růží. Možná vám to připadá jako smuteční kytice, ale já tyhle barvy miluju. ,,Za co jsem si to zasloužila?" s překvapením konstatuju. ,,Půjdeš se mnou na školní ples?" řekne s trochou očekávání můj skvělý přítel. ,,Ale ovšem." řeknu radostně a už se jen objímáme.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ




































