Až jsem tady v nemocnici zavřená třetí měsíc. Naštěstí za mnou každý den po škole chodí Filip, někdy za mnou zajde i Anis, ale nějak to nezvládá ve škole a ještě ke všemu si sehnala kluka, tak nemá čas. Nemám jí to za zlé. Jen mě štve, že bych se tady z toho asi zcvokla, kdyby se mnou nebyl Filip. Jsem mu tolik vděčná, za všechno, co všechno pro mě dělá. Ale taky někdy přemýšlím nad tím, co mi před těmi asi třemi měsíci chtěl říct. Moc bych to chtěla vědět, ale nevím jak se ho zeptat. Naštěstí už nemusím ležet v posteli a taky mě převezli z nemocnice do nějakého ústavu pro duševně narušený lidi. A já jsem prý anorektička, takže tu musím tvrdnout. Prý už stačí málo, aby mě pustili domů. Jen potřebuju chytnout správnou váhu, která bude u mě normální. Takže bych měla jíst, co nejvíc, ale nejde to, nějak jsme si odvykla a nemám k jídlu ani chuť. Proto tu je vždy Filip, a ten mě donutí sníst všechno. Zlepšuju se, takže je malá naděje, že už příští týden mě pustí. Juchuuu. A to vše díky Filipovi. Zdá se mi to? Nebo celý tento odstavec je o něm? Co se děje? Co se to stalo? Pomoooc.
,,No, ahooj." vytrhne mě z přemýšlení Filip, já mírně nadskočím úlekem. ,,Ahojki." odpovím mu a on jde ke mně, k oknu, kde sedím a jen blbě čumím z okna do krásné zahrady tohoto ústavu. ,,Mas se?" ptám se Filipa, když mi dává pusu na tvář na přivítanou. ,,Jasné, když jsem s tebou." řekne a mrkne na mě jedním okem. Pousměju se a přitáhnu si více nohy k břiše aby si také mohl sednou na parapet naproti mě. ,,Co si dělala celé dopoledne?" ptá se zvědavě Filip. ,,Nic." odpovím stručně slovíčkem, které zahrnuje stručně vše, co jsem dopoledne dělala a v čem taky hodlám pokračovat. Pořád se dívám smutně do zahrady a přitom přemýšlím. Filip mě chvíli pozoruje a pak navrhne, abychom šli do zahrady, že mi sluníčko jen prospěje. Nejdřív protestuju, že se mi nechce, ale povolím hned jak mi Filip ukáže jahody, které má s sebou a dá mi je jedině, když půjdu za ním. Tak souhlasím a vleču se za ním. ,,Co se tváříš tak smutně?" zeptá se mě po chvíli, když cestou hledím do prázdna a jím přitom jahody, které mi Filip pečlivě dávkuje po každých pár krocích. ,,Co se děje, Xený, řekni mi to, prosím?" prosí smutně Filip, já jen natáhnu ruku pro další jahodu bez odpovědi. Podá mi jednu a stále čeká na mou odpověď s upnutýma očima na mé ústa, která jen žvýkají ty slaďoučké jahody. V jednu chvíli přestanu žvýkat nedojedenou jahodu, zastavím se a zadívám se na Filipa. On trpělivě očekává, co mu řeknu, však ničeho se nedočká, já po chvíli pokračuju v cestě a taky ve žvýkání jahod. Za chvíli mlčky dojdeme na menší louku, která je obrostlá všude kolem menšími stromky, růžemi a jinými kytkami. Sedneme si do trávy a jen potichu jíme jahody. Naše pohyby jsou pomalé a neslyšné. Oba přemýšlíme. Oba o tom samém. Co ti ten druhý tají? ,,Nechceš mi něco říct?" zeptá se po chvíli mlčení a přemýšlení Filip. ,,A ty?" řeknu a sklopené oči pozvednu k němu. Je vidět, že přemýšlí, jestli mi to má říct nebo ne. Tázavě se na něj zadívám a on začne: ,,Nevím jak začít a nechci, aby to, co teď řeknu nějak narušilo naše velké přátelství." snaží se mi vysvětlovat Filip. Vidím, že je to pro něj velmi těžké, protože se dívá do země a rukama trhá nervózně trávu. ,,Víš Xený," pokračuje po chvíli odmlky. ,,Já.." zase mlčí. Promiň Filipe, řekla bych ti abys toho nechal, když je to pro tebe tak těžké, ale moc mě to zajímá, promiň. Řeknu si pro sebe. Místo toho, aby povídal dál nahne se ke mně a políbí mě. Není to jen taková pusa, jakou mi dává každý den na tvář, ani mě nelíbá pět minut v kusy vroucími polibky. Je to jasné, stručné, výstižné a taky velice krásné. Trvá to asi tři až pět sekund, ale mě to přijde jakoby se mi před očima promítly všechny zážitky s Filipem - a za těch pět vteřin jsem to stihla vše! - a jeho polibek byl dlouhý snad dvě stě let. Po těch pěti vteřinách se ode mě odtáhne a já zůstanu sedět vyděšená a překvapená. ,,Promiň, Xený,… miluju tě." řekne jen Filip, odejde a nechá mě tam zmatenou sedět. A taky dobře udělal, věděl, že se z toho budu muset vzpamatovat. Sedím tam ještě asi půl hodiny a myšlenky my v hlavě běhají jako střelené. Filipe, proč si to neřekl hned? Vždyť já tě taky miluju!
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ




































